Kognitivně-behaviorální terapie a její využití
Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) je psychologickým hitem posledních desetiletí. Za ten čas byla několikrát modifikovaná a to vzhledem na konkrétní potřeby terapie rozdílných psychických potíží. Rozsah závažných a méně závažných psychických nemocí, při léčení kterých se tato terapie využívá, je nesmírně rozsáhlý. Její účinnost však není vždy stejná. Hodně závisí na zkušenosti a zručnosti terapeuta, ale stejně i na hloubce psychických problémů.
Kognitivně-behaviorální terapie je způsobem léčby jistých druhů patologického chování a myšlení. Ukazuje pacientovi, klientovi, že úspěch a “vyléčení” může dosáhnout prací na sobě, prací na změně svého myšlení z něho vyplývajícího konání.
Na trhu se člověk může setkat s velkým množstvím literatury určené pacientům, terapeutům, odborníkům z oblastí psychiatrie, ale i lajcké veřejnosti. K produktům kognitivně-behaviorální terapie však nepatří výhradně knihy, k dispozici jsou internetové stránky, interaktivní CD nebo aplikace, které jsou navrženy a nastaveny tak, aby dokázali identifikovat problém a interaktivně reagovat na pacientem zadané informace.
Vznik a zakladatelé kognitivně-behaviorální terapie
Vznik kognitivně-behaviorální terapie se datuje do 60.let minulého století. Psychiatři Aaron T. Beck a Albert Ellis nezávisle na sobě vytvořili teoretické koncepty, které se staly základem této terapie. Centrální myšlenka teorie však není v dějinách myšlení nová, avšak její použití v oblasti terapie v čase nadvlády psychoanalytického přístupu Freudova typu, bylo odvážným krokem, alternativním řešením a v rámci dějinného kontextu novinkou.
Myšlenkové základy KBT
Kořeny KBT v řecké filozofii
Při hledání kořenů této terapie ve filosofii a filosofickém myšlení se nejčastěji zmiňuje řecký stoicky filozof Epiktétos. Tím podstatným z jeho učení je myšlenka, že rozhodujícím pro morální a duševní rovnováhu, nejsou životní skutečnosti a udalosti, které sa nám v životě dějí, ale náš postoj k nim. V případě stoiků i Epiktéta se za tímto přesvědčením ukrývá širší metafyzické chápání rozumnosti bytí a nutnosti přijetí jeho chodu. To je však pro moderní vědce irelevantní, nezajímavé a nepřijatelné.
Při hledání myšlenkových kořenů této terapie však lze jít dál do minulosti. Sám Aaron T. Beck nazývá jednu z podob terapie sokratovským rozhovorem. Pro tuto rozporuplnou postavu řecké filozofie, která je nám známa především z Platónových dialogů, je charakteristický jistý způsob vedení rozhovoru, který, jak se ukáže později, má mnoho společného s tím, co si klade při své práci za úlohu zastánce kognitivně-behaviorální terapie. Konkrétně jde o to vhodným kladením otázek rozhýbat naše nekriticky přijímané myšlenkové východiska, otřást našimi přesvědčeními a ukázat, že přesto, že jsou automatickou odpovědí na mnohé naše životní otázky, ve skutečnosti stojí na hliněných nohou.
Sokratovým cílem nebylo nabídnout konkrétní recept na štěstí a soubor praktických znalostí, které bychom od něj měli přijat. Dialog má otevřený konec, jehož výsledkem je posunout člověka k samostatnému myšlení. Sokrates sám nazval tento způsob vedení rozhovoru maieutikou, teda uměním porodní báby, uměním, které pomáhá při zrodu nových myšlenek, nových způsobů názoru na skutečnost a je podnětem k tomu, abychom opustili zaběhané, mylné, automatické způsoby nebo vzorce myšlení. Toto je i hlavní myšlenkou kognitivně-behaviorální terapie.
Moderní kognitivně-behaviorální terapie
Specifika KBT lze pochopit pomocí jejího srovnání s jinými psychologickými nebo psychiatrickými postupy používanými při léčbě psychických nemocí. Pokud se podíváme na její vztah k psychoanalytické teorii, můžeme si všimnout hned několik základních rozdílů. Psychoanalýza se orientuje hlavně na minulost, předpokládá, že jisté traumata z dětství, nutnosť “potlačovat” jisté libidální vášně a pudy, vedou v dospělosti ke vzniku různých neuróz nebo dokonce psychóz. Někteří komentátoři upozornili, že tento způsob chápání psychických problémů se podobá na hydraulický model, kde “potlačení” vášní, pudů, přání, nezbytně vede k jeho “vytláčení”, tedy k budoucímu vyhrocení v podobě patologického chování, resp. neurózy. Proto psychoanalýza považuje za způsob řešení psychických problémů nutnost prostřednictvím rozhovoru odstranit původní problém z minulosti.
Narozdíl od psychoanalýzy není pro úspěch a zahájení kognitivně-behaviorální terapie nutné poznat iniciačný problém, který nastartoval současné psychické problémy. Terapeut se namísto toho usiluje při prvním, prvních sezeních s pacientem odhalit schému, schémy jeho myšlení. Automatické myšlenky, s kterými pacient vědomě i nevědomě pracuje a které jsou v kritických situacích základem jeho emocionálního prožívání, fyziologických projevů a zkušenosti. To znamená, že se klade důraz na současnost. Druhým předpokladem je, že je to právě kognice podobě myšlenky, zevšeobecnění zkušenosti, která vede pacienta k “chybným”, nebo odborněji “dysfunkčním” (Beck), iracionálním (Ellis) způsobům chování a prožívání.
Opravdu je to tak jednoduché, stačí změnit myšlení, naše myšlenky a je po potížích?! Ne, ne. Proces změny jednou zavedených myšlenkových automatismů není vůbec jednoduchý. Člověka není možné jen tak resetovat. Optimistickým pro mnohé příznivce KBT je fakt, že je to myšlení, resp. myšlenky, jejichž korekcí lze dosáhnout úspěch. Podstatné je vytyčit si řadu správných, systematicky postupných kroků, sledovat objektivně měřitelné změny chování pacienta.
Psychiatrie založená na biologickém modelu člověka naopak předpokládá, že myšlenky v případě těch závažnějších psychických nemocí, jako bipolární porucha, schizofrenie, deprese a úzkostné poruchy, jsou přinejmenším částečně dané dysfunkcí, poruchou nějaké důležité části mozku, nejčastěji prefrontální oblasti, nebo jsou výsledkem chemické nerovnováhy neurotransmitterů, přenašečů nervového signálu, najčastěji serotoninu, který se spojuje se vznikem depresí. Řešením je proto nejčastěji medikamentózní, farmakologická léčba, která častokrát se sebou přináší různé, nepříjemné vedlejší účinky.
Za poslední desetiletí byli zastánci KBT vykonané různé výzkumy, které dokázali její účinnost při léčbě různých psychických obtíží a onemocnění. Ukázalo se, že v mnohých případech psychických obtíží je KBT stejně efektivní jako medikamentózní léčba.
Modely patologické interpretace skutečnosti
Cílem kognitivně-behaviorální terapie je naučit pacienta, že i přesto, že nemůže kontrolovat všechny aspekty skutečnosti, je v jeho moci převzít kontrolu nad tím, jak interpretuje a mentálně zachází s jevy a věcmi ve svém okolí. Chybných typů interpretace může být velké množství. Jako příklad a na zjednodušení můžeme uvést dva typické myšlenkové vzorce, jde o nadhodnocení pravděpodobnosti (probability overestimation) a katastrofizování (catastrophizing). V obou případech jde o kognitivní omyl, chybný myšlenkový vzorec.
V prvním případě člověk věří, že nepravděpodobná událost nastane v blízkém čase. Lidé trpící panickou poruchou nebo úzkostmi mohou předpokládat, že pociťované bušení srdce je projevem přicházejícího infarktu. Žena se všeobecnou úzkostní poruchou si může manželovo zpoždění z práce interpretovat tak, že došlo k nevyhnutelné nešťastné autonehodě. Přestože tyto jevy nelze vyloučit, jejich pravděpodobnost je velmi nízká. Ale v případě zmíněných poruch jsou obvykle prvním způsobem výkladu.
Katastrofizování – česky, “ dělat z komára velblouda.” Při této kognitivní chybě si člověk většinou interpretuje výsledek nějaké činnosti nebo skutku nadmíru nešťastně. Příkladem může být mladík trpící sociální úzkostní poruchou, který si odmítnutí schůzky jednou ženou, zobecňuje tak, že už nikdy nenajde takovou, která by byla ochotná nebo měla zájem se setkání s ním zúčastnit.
Tyto myšlenkové vzorce jsou klasickými příklady automatizovaného myšlení a schémat, které řídí emoce, chování a nakonec i fyzické zdraví, nebo projevy člověka trpícího psychickými problémy. Pod terapeutovým vedením je možné některé zaběhnuté schémata korigovat nebo eliminovat. Vyžaduje si to však hodně sebezapření, cviku a těžké práce na sobě.
Praktické otázky KBT
Kognitivně-behaviorální terapie patří v současnosti k těm nejpoužívanějším. Bylo vytvořeno několik jejich alternativních podob, teda takových terapií, které vycházejí z jejich ideových základů a vědeckých poznatků. Její modifikované podoby se používají při různých typech duševních onemocnění. Nejčastěji se používá při léčbě těchto poruch:
- Fobie
- Úzkostní poruchy
- Deprese
- Obsedantně-kompulzivní syndrom (OCD)
- Závislosti
- Panická porucha
- Posttraumatická stresová porucha (PSTS)
- Poruchy příjmu potravy
- Chronické bolesti
- Chronický únavový syndrom
- Problémy se spánkem (nespavost,…)
Svou popularitu si kognitivně-behaviorální terapie získala svou účinností při řešení praktických problémů, které pacientovi brání opustit způsoby chování, které mu dělají život těžším, resp. komplikovanějším. Platí o ní, že je problémově orientovaná. K dalším obecným charakteristikám, které v krátkosti popisují její cíle, praxe a zaměření lze zařadit:
- Je časově omezená. (Obvykle se počet terapeutických setkání pohybuje mezi 5-20)
- Vztah mezi terapeutem a pacientem je vztahem vzájemné spolupráce.
- Zaměřuje sa na jasně ohraničené problémy, resp. konkrétně patologické projevy chování.
- Problémy, které se řeší, jsou aktuálně přítomny v životě pacienta.
- Je strukturovaná, obsahuje konkrétní kroky, počínaje identifikací sporných myšlenkových návyků k jejich postupnému eliminování resp. zmírnění.
- Jejím cílem je dosažení konkrétních změn v životě pacienta.
- Konečným cílem je dosažení samostatnosti pacienta při konfrontací s řešeným problémem.
Kognitivně-behaviorální terapie může u člověka vyvolávat rozporuplné pocity. Není jednoduché přiznat, že za patologickým chováním se ukrývají myšlenkové vzorce a zvyky a není jiná genetická nebo biologická porucha, která by ho determinovala. Biologické chápání poruchy může být pro někoho lákavé proto, protože ho zbavuje odpovědnosti za projevy a důsledky jeho chování. Kognitivně-behaviorální terapie je vybudovaná na teorii, která zdůrazňuje možnost změny naučených vzorců kognice a chování. Neodmítá roli biologie, resp. genetických predispozicí při vzniku psychické poruchy, ale poukazuje na jejich podmíněný charakter. Jinými slovy genetické predispozice nějaké poruchy ještě neznamenají, že se tato porucha skutečně rozvine.
Kognitivně-behaviorální terapie v jistém smyslu vrací člověku pocit svobody, vytrhává ho z područí determinismu a ukazuje, že tréninkem, meditací, prací na sobě, je stále možné udělat ze svého krátkodobého pozemského pobytu smysluplný život, život hodný žití.
Pavel
Latest posts by Pavel (see all)
- Aloe vera – aloe pravá - 9. února 2020
- Tymián obecný - 4. února 2020
- Rozmarýn lékařský - 21. ledna 2020
